Vyberte stránku

Nabytí dědictví za trvání oddlužení

Z ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), (dále také jen „IZ“), jasně vyplývá, že nabyde-li dlužník za trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře jakoukoliv majetkovou hodnotu v rámci dědictví, je povinen tuto odevzdat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, a k použití výtěžku zpeněžení jako mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře.

Třetí paragraf uvedeného ustanovení insolvenčního zákona také stanoví, že odmítnutí dědictví v rámci dědického řízení bez souhlasu insolvenčního správce, je za trvání účinků schváleného splátkového kalendáře neplatným právním úkonem.

Jakým způsobem se má insolvenční správce v rámci oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře vypořádat s aktivy dlužníka nabytými v dědickém řízení, na tuto otázku zákon odpovídá celkem jasně, jak vyplývá z úvodu tohoto článku. Jak však řešit situaci, kdy dlužník sice v rámci dědictví nabyde aktiva, ale kromě aktiv též pasiva, která na dlužníka přecházejí společně s ostatním majetkem zůstavitele?

Insolvenční zákon tuto problematiku částečně řeší v ustanovení § 412 odst. 3, prostřednictvím vyvratitelné domněnky předpokládající uplatnění tzv. výhrady soupisu, pokud dlužník za trvání účinků splátkového kalendáře dědictví neodmítne. Postup pro uspokojení dluhu zůstavitele v rámci oddlužení dědice však zákon blíže neřeší. Není tedy úplně jasné, jakým způsobem postupovat v momentě, kdy za trvání splátkového kalendáře vznikne dlužníku „nový“ závazek, který je ve skutečnosti dluhem zůstavitele.

Problematikou uplatnění a uspokojení pohledávky z dědického řízení v rámci oddlužení se zabývá tento článek.

1. Uplatnění pohledávky z dědického řízení v rámci probíhajícího oddlužení

Věřitel, jehož pohledávka byla předmětem dědického řízení, se často může dostat do situace, kdy dědicem dluhu je osoba, která se nachází v úpadku a je proti ní vedeno insolvenční řízení. Díky účinkům rozhodnutí o úpadku (dle ust. § 140 a násl. IZ), nemá věřitel v tomto okamžiku jinou možnost, aby svou pohledávku uspokojil, než uplatnit ji přihláškou v předmětném insolvenčním řízení (nejedná-li se tedy o zapodstatovou pohledávku ve smyslu ust. § 168 či 169 IZ).

Věřitel v těchto případech musí uplatnit svou pohledávku podáním přihlášky do insolvenčního řízení (dle ust. § 173 IZ), a to bez ohledu na to, že již uplynula lhůta stanovená k podání přihlášek. Bylo by totiž zcela proti zásadám insolvenčního řízení (zejm. § 5 písm. b) IZ), pokud by věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, a kterou lze nyní uplatnit vůči dlužníku (dědici), byl zbaven práva uplatnit ji podáním přihlášky v insolvenčním řízení.

Ačkoliv postup pro dodatečné přihlášení dluhů, které dlužník nabyl dědictvím až v průběhu insolvenčního řízení, není zákonem výslovně stanoven, řeší tuto problematiku judikatura vyšších soudů. Z judikatury, na níž zde odkazuji, plyne závěr, že by takové pohledávky měly být podrobeny stejnému režimu jako pohledávky ostatních věřitelů, kteří jsou přihlášeni v insolvenčním řízení, tudíž má být taková pohledávka řádně přezkoumána postupem dle ust. § 188 a násl. IZ, a zařazena na seznam přihlášených pohledávek. Není možné považovat pohledávku, takto dodatečně uplatněnou, za opožděnou, nebo ji snad pro opožděnost odmítnout. Naopak soud, který se o existenci takové pohledávky dozví, by měl věřitele vyzvat, aby sdělil, zda uplatní své právo na uspokojení dluhu zůstavitele vůči dlužníku v insolvenčním řízení, a měl by mu rovněž stanovit novou lhůtu k podání přihlášky.

Pro samotný přezkum pohledávky by mělo být nařízeno zvláštní přezkumné jednání, a to buď přímo před insolvenčním soudem, nebo v rámci osobního jednání dlužníka s insolvenčním správcem podle ust. § 410 odst. 2 IZ, bavíme-li se o pohledávkách uplatněných při trvání účinků oddlužení.

2. Uspokojení dluhů nabytých dědictvím za trvání účinků oddlužení

Pohledávka věřitele byla řádně uplatněna přihláškou, byla dodatečně zjištěna v určité výši; ale jakým způsobem se má insolvenční správce vypořádat s uspokojením takové pohledávky v rámci splátkového kalendáře, jedná-li se o pohledávku nezajištěnou? Ani tuto otázku zákon nijak neupravuje, a postup, jaký zvolit k uspokojení těchto pohledávek, není zcela jasný.

Z ust. § 412 odst. 3 IZ lze dovodit pouze rozsah, v jakém by měly být závazky z dědictví uspokojeny. Vzhledem k tomu, že platí nevyvratitelná domněnka, že pokud dlužník v oddlužení neodmítne dědictví, uplatnil tzv. výhradu soupisu, pak vyplývá, že pohledávky by měla být uspokojena maximálně do výše nabytého majetku. Toto ostatně plyne i z judikatury, na níž je již odkázáno výše. Není však dále řešeno, jak přesně nezajištěnou pohledávku uspokojovat, aby nedošlo ke zvýhodnění některého z věřitelů na úkor ostatních, a aby byl poměr uspokojení všech nezajištěných věřitelů v závěru stejný.

Náhledem do insolvenčního rejstříku, konkrétně do insolvenčních řízení, v jejichž rámci byla vydána soudní rozhodnutí, na která v tomto článku odkazuji, lze vypozorovat, jak se s touto situací vypořádal například Krajský soud v Praze (viz usnesení č.j. KSPH 71 INS 28283/2015-B-16). V daném případě bylo vydáno usnesení o změně splátkového kalendáře, v němž byl věřitel zůstavitele zařazen do distribučního schématu, a byl zde určen nový procentuální poměr pro uspokojování pohledávek nezajištěných věřitelů. Insolvenční správce měl současně nejprve dorovnat uspokojení nezajištěných věřitelů tak, aby poměr uspokojení odpovídal poměru stanoveným původním usnesením o schválení splátkového kalendáře, a až poté měl uspokojovat pohledávky v nově určeném poměru dle změnového usnesení o schválení splátkového kalendáře. Tento postup zdá se být jediným správným postupem k zachování veškerých principů insolvenčního řízení.

3. Závěr

Lze uzavřít, že nabyde-li dlužník za trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře v rámci dědictví po zůstaviteli nejen aktiva, ale i pasiva v podobě dluhů po zůstaviteli, je možné, aby své právo na uspokojení těchto dluhů uplatnili věřitelé zůstavitele vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení, a to podáním řádné přihlášky. K podání přihlášky musí být věřiteli poskytnuta dodatečná lhůta, jeho pohledávka by měla být řádně přezkoumána. Pohledávka je poté uspokojena, a to do výše majetku, který dlužník v dědictví nabyl, nikoliv v rozsahu vyšším. Jako správný postup pro uspokojení pohledávky se jeví primární dorovnání uspokojení do té míry, v níž jsou již pohledávky ostatních nezajištěných věřitelů uspokojeny, a následné uspokojování dle nového distribučního schématu.

Podobné případy jsou sice velmi specifické, ovšem rozhodně nejsou nijak ojedinělé. Souběh insolvenčního a dědického řízení je v běžném životě čím dál častější. Proto, ačkoliv existuje v tomto směru mezera v insolvenčním zákoně, by praxe jak insolvenčních správců, tak především insolvenčních soudů, ohledně problematiky uplatňování a uspokojování závazků nabytých dědictvím v průběhu insolvenčního řízení, měla být sjednocena.

Uplatnění tzv. výhrady soupisu má v praxi účinky, že dědic hradí dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví, což vyplývá z ust. § 1709 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.9.2014, č.j. 3 VSPH 31/2014-P12-7, potažmo usnesení ze dne 4.5.2017, č.j. 4 VSPH 671/2017-P9-9, či usnesení ze dne 12.5.2017, č.j. 2 VSPH 755/2017-P16-7.

JUDr. Ing. Pavel Fabian, insolvenční správce
FABIAN & PARTNERS, advokátní kancelář s. r. o.