Vyberte stránku

Exekuční náklady oprávněného v insolvenčním řízení

V rozhodovací praxi insolvenčních soudů panuje nejednotný názor, zda oprávněnému vzniká nárok na úhradu nákladů exekuce již samotným usnesením o nařízení exekuce, tak jak je to v případě nákladů exekutora, nebo až právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Vrchního soud v Praze v rozsudku ze dne 28.2.2019, č.j. 101 VSPH 3/2019-50 vyslovil názor, že náklady oprávněného mají v obecné rovině povahu nároku procesního, který vzniká teprve rozhodnutím soudu, jímž je tento nárok účastníkům přiznán, avšak exekuční řízení se oproti nalézacímu řízení vyznačujeme určitými odlišnostmi. Povinnému vzniká všeobecná povinnost k náhradě nákladů exekuce vůči soudnímu exekutorovi i oprávněnému, již při nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce tuto povinnost tedy nezakládá, ale pouze určuje výši nákladů a spolu s nařízením exekuce zakládá jeho vykonatelnost (stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2006, sp. zn. Cpjn 200/2005). Uvedený názor plyne též z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1.7.2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, dle něhož exekuční řád i občanský soudní řád vychází z toho, že procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci, je oprávněný, jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno.

Naproti tomu jsou zde i takové názory, že procesní nárok na náhradu nákladů oprávněného v exekuci vzniká až právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora. Nákladovou pohledávku oprávněného lze vykonat jen dle usnesení o nařízení exekuce ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce. (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.10.2016, č.j. 103 VSPH 644/2016-74).

S uvedeným názorem, že nárok na náklady exekuce má oprávněný již usnesením o nařízení exekuce, se neztotožňuji. Soudní exekutor zahájí exekuční řízení vždy na základě návrhu, jestliže návrh obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem. Soudní exekutor musí povinnému doručit vyrozumění o zahájení exekuce a od doručení běží povinnému 30denní lhůta ke splnění povinnosti či podání návrhu na zastavení exekuce. Mohlo by se tak stát, že věřitel podá návrh na zahájení exekuce, ačkoliv pohledávka byla již zcela uhrazena. Jestliže nárok na náhradu nákladů oprávněného vzniká, již usnesením o nařízení exekuce, pak by měl povinný povinnost hradit náklady i v případě, že exekuce byla zahájena neoprávněně, což nelze po povinném spravedlivě požadovat, i s ohledem na to, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, kdo zavinil zastavení exekuce dle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Jestliže exekuční řád nestanoví jinak, použije se na exekuční řízení subsidiárně ustanovení občanského soudního řádu (§52 odst. 1, exekuční řád). Dle obecné úpravy § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, má nárok na náhradu nákladů ten účastník, který měl ve věci plný úspěch a tyto náklady mu jsou přiznány pravomocným rozsudkem, který má konstitutivní povahu (v exekučním řízení jde právě o příkaz k úhradě nákladů exekuce). Dle mého názoru nelze obecně vázat vznik nároku na úhradu nákladů exekuce na usnesení o nařízení exekuce, když mohou nastat situace, které zakládají povinnost k úhradě nákladů i oprávněnému, a tedy mu nesvědčí plný úspěch.

Ačkoliv § 44 odst. 3 písm. f), exekučního řádu, uvádí, že vyrozumění o zahájení exekuce obsahuje označení povinnosti, včetně povinnosti k úhradě nákladů oprávněného a nákladů exekuce, dle názoru Ústavního soudu je tento výrok toliko blanketním. Ke svému provedení vyžadují totiž vydání dalšího rozhodnutí, konkrétně příkazu k úhradě nákladů exekuce. (viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 808/11).

Domnívám se tedy, že pro účely insolvenčního řízení a uznání pohledávky věřitele představující náklady oprávněného v exekučním řízení, je nutné, aby věřitel doložil příkaz k úhradě nákladů exekuce, který nabyl právní moci již před usnesením o úpadku. Ve spojení s usnesením o nařízení exekuce je exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007). Příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný po usnesení o úpadku je v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c), insolvenčního zákona, dle kterého výkon rozhodnutí či exekuce, která by postihovala majetek dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pokud by exekutor vydal příkaz až po usnesení o úpadku, jednalo by se o nepřípustné provádění exekuce, k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout (rozsudek Vrchního soudu ze dne 6.11.2014, č.j. 102 VSPH 359/2013-59). To stejné platí o nákladech nalézacího řízení, které musejí být přiznány pravomocným rozsudkem před rozhodnutím o úpadku. Není tedy důvod k tomu, aby bylo přistupováno v insolvenčním řízení k uznání nákladů oprávněného v exekučním řízení odlišně od nákladů nalézacího řízení.

JUDr. Ing. Pavel Fabian, insolvenční správce
FABIAN & PARTNERS, advokátní kancelář s. r. o.